Prague After Dark

Ta místnost byla jiná, než jsem čekal. Ne že bych čekal cokoli konkrétního. Spíš jsem čekal něco, co by mě uklidnilo, nějaký důkaz, že jsem se nerozhodl špatně. Místo toho tam byla jen jedna židle potažená černou kůží, která vypadala, jako by v ní někdo seděl každý den posledních dvacet let. A pak ona.

Stála u okna se zataženými závěsy, i když venku bylo odpoledne. Světlo pronikalo jen tenkou štěrbinou a kreslilo jí na tvář jednu jasnou linii. Bylo jí tak pětatřicet, možná víc, měla vlasy stažené dozadu tak pevně, že jí to zvedalo obočí do výrazu, který jsem nedokázal přečíst. Ani se neohlédla, když jsem vešel.

„Přišel jste včas,“ řekla. Hlas měla nízký, bez intonace. „To je dobrý začátek.“

Zavřel jsem za sebou dveře. V místnosti bylo ticho takové, že jsem slyšel vlastní dech. Vonělo to kůží a něčím dalším, něčím, co jsem neznal. Možná vosk. Možná pot. Těžko říct.

„Posadil bych se,“ řekl jsem.

„Ne.“ Otočila se. Měla na sobě černé tričko a obyčejné džíny. Nic, co by odpovídalo tomu, co jsem si představoval, když jsem si ten inzerát četl třikrát za sebou, než jsem na něj odpověděl. „Nejdřív mi řeknete, proč jste tady.“

To byla ta otázka, na kterou jsem neměl odpověď. Nebo jsem ji měl, ale ne takovou, kterou bych vyslovil nahlas. Pravda byla taková, že jsem byl sám. Ne osamělý v tom slova smyslu, že bych neměl lidi kolem sebe. Měl jsem práci, měl jsem kolegy, měl jsem jednoho přítele, kterému jsem volal, když jsem potřeboval mluvit. Ale byl jsem sám v tom, že jsem nikomu nedokázal říct, co potřebuju. Ani sobě ne.

„Zvědavost,“ řekl jsem.

Usmála se. Nebyl to hezký úsměv. Byl to úsměv člověka, který tu odpověď slyšel stokrát a ví, že je lež.

„Zvědavost je to, co řeknete manželce, když se vás zeptá, kde jste byl,“ řekla. „Tady mi můžete říct pravdu, nebo můžete odejít. Je to jedno. Ale nebudu s vámi ztrácet čas na hry, které mě nebaví.“

Překvapilo mě, jak mě to zasáhlo. Nebyl to vztek. Byl to nějaký druh úlevy, že konečně někdo řekl nahlas to, co jsem si myslel sám o sobě. Že si hraju. Že předstírám. Že jsem sem přišel, protože jsem nevěděl, jak jinak se dostat z toho kruhu, ve kterém jsem se točil už roky.

„Nevím, jestli to dokážu říct,“ řekl jsem.

„Tak to zkuste.“ Přistoupila blíž. Byla menší, než jsem si myslel, ale ta blízkost měla váhu. „Sedněte si. Ne na tu židli. Na zem.“

Podíval jsem se na podlahu. Byla betonová, natřená šedou barvou, na které byly vidět škrábance. Nebyl to příkaz, který by mě ponižoval. Byl to test. Chtěla vidět, jestli udělám, co mi řekne, i když to není pohodlné.

Sedl jsem si.

Klesl jsem na kolena a pak na paty, ruce jsem položil na stehna. Bylo to trapné. Cítil jsem se jako dítě, které si hraje na něco, co nechápe. Ale zároveň se ve mně něco uvolnilo. Něco, co jsem držel zpevněné tak dlouho, že jsem zapomněl, že to tam je.

Přešla kolem mě. Slyšel jsem její kroky na betonu, pomalé a pravidelné. Zastavila se za mnou.

„Co si myslíte, že se tady dneska stane?“ zeptala se.

„Nevím.“

„To je dobře. Kdo tvrdí, že ví, ten lže.“ Dotkla se mého ramene. Dva prsty, lehce. „Já se jmenuju Klára. Vy mi budete říkat paní. Ne proto, že bych si myslela, že jsem něco víc než vy. Proto, že tady platí pravidla, která jsem stanovila já. Až odejdete, můžete si říkat, co chcete. Tady ne.“

Přikývl jsem.

„Mluvte nahlas.“

„Ano, paní.“

To slovo mi znělo v ústech divně. Byl jsem muž, kterému bylo přes čtyřicet. Řídil jsem tým lidí, podepisoval jsem smlouvy, rozhodoval jsem o věcech, které měly následky. A teď jsem klečel na studené podlaze a oslovoval ženu, kterou jsem znal pět minut, jako by byla moje nadřízená. A nebyl jsem naštvaný. Byl jsem nějakým způsobem klidný. Poprvé za dlouhou dobu jsem nemusel nic rozhodovat.

Klára obešla zpátky před mě a posadila se na tu koženou židli. Nohy si překřížila, ruce položila na opěrky. Vypadala jako někdo, kdo má celý den čas.

„Řeknu vám, jak to tady funguje,“ začala. „Nejsem terapeut. Nejsem vaše matka. Nejsem tady od toho, abych vás léčila z něčeho, co si sami nechcete přiznat. Jsem tady od toho, abych vám dala strukturu. Hranice. Něco, o co se můžete opřít, když se vám všechno ostatní rozpadá. Rozumíte?“

„Rozumím, paní.“

„Dobře. První pravidlo: nikdy mi nelžete. Ani v maličkostech. Když se mi zalžete a já to poznám, skončíme. Druhé pravidlo: máte bezpečné slovo. Když ho řeknete, přestanu. Bez otázek. Třetí pravidlo: co se tady stane, zůstane tady. Nebudu o vás mluvit s nikým a vy nebudete mluvit o mně. To je všechno.“

Bylo to jednoduché. Možná až příliš. Čekal jsem něco složitějšího, nějaký rituál, nějaké vysvětlování. Ale ona mluvila jako člověk, který ví, že slova jsou jen nástroj. Že skutečná věc se odehrává jinde.

„Můžu se na něco zeptat?“ řekl jsem.

„Můžete.“

„Proč to děláte?“

Chvíli se na mě dívala. Ta jasná linie světla jí pořád ležela na tváři, ale teď se posunula, protože se pohnula. Nebo možná světlo venku sláblo. Nevím.

„Protože mě to baví,“ řekla. „A protože jsem dobrá v tom, co dělám. To je víc, než většina lidí může říct o své práci.“

Vstal jsem, aniž by mi to řekla. Nevím proč. Možná proto, že jsem potřeboval cítit, že ještě můžu. Že to není tak, že bych se vzdal úplně. Postavil jsem se a ona se na mě podívala zdola, ale nebyl v tom žádný protest. Jen pozorovala.

„Jste ženatý?“ zeptala se.

„Ne.“

„Máte někoho?“

„Ne.“

„Tak proč jste tady?“

Ta otázka měla jinou váhu, když jsem stál. Viděl jsem ji z výšky a ona viděla mě. Nemohl jsem se schovat za to, že jsem na zemi. Musel jsem stát a říct to.

„Protože nedokážu být sám se sebou,“ řekl jsem. „A nevím, jak to změnit.“

Klára se zvedla. Pomalu, jako by mě nechala čekat. Postavila se přede mě a byla tak blízko, že jsem cítil vůni jejího mýdla. Něco obyčejného, levandule možná.

„To je poprvé, co jste řekl pravdu,“ řekla. „Dobře. Uvidíme se příští týden. Ve stejnou dobu. Přinesete si ručník a budete čekat na chodbě, dokud vás nezavolám. Nepřijdete dřív než pět minut předem. To je všechno.“

Otočila se a šla k oknu. Zatahala za závěs, aby světlo zmizelo úplně. V místnosti bylo najednou šero. Vzal jsem to jako znamení, že mám odejít.

U dveří jsem se zastavil. „Paní?“

„Ano?“

„Děkuju.“

Neodpověděla. Otevřel jsem dveře a vyšel na chodbu, která byla osvětlená obyčejnými zářivkami. Voněla tam káva a nějaký čisticí prostředek. Bylo to nejbanálnější místo, jaké jsem si dokázal představit. A přesto se mi třásly ruce.

Na ulici jsem se nadechl. Byl podzim, listí na chodníku bylo mokré od deště, který musel spadnout, když jsem byl uvnitř. Nevěděl jsem, co si mám myslet. Nevěděl jsem, jestli se vrátím. Ale věděl jsem, že ta žena viděla něco, co jsem si myslel, že je schované dost hluboko. A že to nebylo nepříjemné. Bylo to jako když vám někdo sundá těžký kabát, o kterém jste si mysleli, že je součástí vašeho těla.