Dvaja V Jednej

Jmenuju se Marek a je mi třicet dva. Bydlím v paneláku na kraji Brna, ve čtvrtém patře, v bytě 4B, přesně naproti bytu 4A, kde bydlí manželé Novákovi. Tomu bytu jsem věnoval víc pozornosti, než bych kdy přiznal. A teď, když se to všechno stalo, když se to celé posralo a zároveň mě to zachránilo, sedím na balkoně, kouřím cigaretu, kterou jsem si před rokem zakázal, a dívám se na jejich okna. Závěsy se hýbou. Někdo tam je.

Moje přítelkyně Klára se mnou bydlela tři roky. Byla to ta nejlepší věc, co mě kdy potkalo, a já to posral. Ne tím, že bych ji podvedl. To ne. Posral jsem to tím, že jsem ji nechal, aby se nudila. A nuda je horší než nevěra. Nevěra je rána, která se zahojí. Nuda je voda, která kape na kámen, dokud ten kámen nepraskne.

Ale já předbíhám. Musím začít od začátku, od toho dne, kdy jsem poprvé uviděl Novákovou v těch šatech.

Bylo to v pátek. Klára přišla z práce o půl šesté, hodila tašku na gauč a řekla: "Marek, musíme něco dělat. Takhle to dál nejde."

"Co nejde?" Zeptal jsem se. Seděl jsem u počítače, hrál jsem hru, kterou jsem hrál už stokrát, a věděl jsem přesně, co nejde. Ale chtěl jsem to slyšet od ní.

"My dva. My. Tohle." Rozhodila rukama po bytě, jako by obviňovala nábytek. "Jsme jako dva staří lidé. Ve třiceti. To je špatně."

Měla pravdu. Věděl jsem to. Poslední měsíce jsme spolu mluvili jen o tom, co koupit, co uvařit, kdo vynese koš. Sex jsme měli v pondělí a ve čtvrtek, vždycky před spaním, vždycky stejně. Klára si lehla na záda, já se posadil nad ni, ona zavřela oči, já jsem se snažil nemyslet na nic jiného než na to, abych to dokončil. Bylo to jako cvičení. Jako když si čistíte zuby. Děláte to, protože se to má dělat.

"Tak něco vymysli," řekl jsem.

"Já? Ty jsi ten, kdo má pořád hlavu v počítači."

"A ty jsi ta, kdo má pořád hlavu v práci."

Ticho. Dlouhé, těžké ticho. Klára se otočila a odešla do kuchyně. Slyšel jsem, jak otevřela lednici, jak si nalila vodu, jak se napila. Věděl jsem, že pláče. Věděl jsem to podle toho, jak se jí zadrhl dech, když polykala. A já jsem nic neudělal. Zůstal jsem sedět u počítače a hrál dál.

Kdybych tehdy vstal, kdybych tehdy za ní přišel, kdybych ji objal, možná by se to celé vyvíjelo jinak. Možná bychom se rozešli, možná bychom se dali dohromady, možná bychom spolu zestárli. Ale já jsem zůstal sedět. A tím jsem všechno nastartoval.

Novákovi se nastěhovali do 4A asi před rokem. On, Petr, byl nějaký manažer, pořád v obleku, pořád na telefonu. Ona, Eva, byla o pár let mladší než on, měla takových třicet, možná třicet dva, stejně jako já. Dlouhé tmavé vlasy, které si vázala do culíku, když šla nakupovat. Hubená, ale ne vychrtlá. Měla tvary, které jsem si všiml, i když jsem si je nechtěl všimnout. A oči. Zelené, pronikavé, takové, které se na vás podívají a vy máte pocit, že vidí všechno, co jste kdy udělali špatně.

Klára ji neměla ráda. Říkala, že je nafoukaná. Ale já si myslel, že je jenom plachá. Že se za tím chladným výrazem skrývá něco jiného. Něco, co jsem chtěl objevit.

Ten pátek večer, když Klára usnula, jsem vyšel na balkon. Kouřil jsem tehdy ještě víc než teď. A uviděl jsem ji. Evu. Stála na svém balkoně, jen pár metrů ode mě, a dívala se do noci. Měla na sobě jen tričko a spodní kalhotky. Vlasy rozpuštěné. A plakala.

"Evo?" Řekl jsem tiše.

Otočila se. Rychle si otřela oči, jako by ji někdo přistihl při něčem zakázaném. "Ahoj," řekla. Hlas se jí zachvěl.

"Jsi v pohodě?"

"Jo. Jen... jen mi je nějak divně."

Nevěděl jsem, co říct. Tak jsem mlčel. A ona taky. Stáli jsme tam, dva lidé na dvou balkonech, tři metry od sebe, a ticho mezi námi nebylo trapné. Bylo to ticho, které něco znamená. Ticho, které říká: Já vím, že ty víš, že já vím.

"Petr je pryč?" Zeptal jsem se nakonec.

"Na služební cestě. Zase." Ušklíbla se. "Pořád je na služební cestě."

"To musí být těžké."

"Zvládám to." Podívala se na mě. Ty zelené oči. "A ty? Klára spí?"

"Jo. Spí."

"To je dobře. Alespoň někdo."

Nevěděl jsem, co tím myslí. Ale cítil jsem, že to není jen tak. Že v tom je víc. Chtěl jsem se zeptat, ale ona se otočila a odešla dovnitř. Dveře za ní tiše zapadly. A já jsem tam stál ještě dlouho, kouřil jsem jednu cigaretu za druhou, a myslel jsem na ni. Na její oči. Na to, jak se jí třásl hlas. Na to, jak vypadala v tom tričku.

Doma jsem si lehl vedle Kláry. Spala. Dýchala klidně. A já jsem měl erekci, kterou jsem si musel vyřešit v koupelně, protože jsem se styděl. Styděl jsem se, že myslím na jinou ženu, zatímco vedle mě spí ta, kterou jsem měl milovat. Ale zároveň jsem věděl, že to není jen tak. Že to není jenom chtíč. Bylo to něco víc. Něco, co jsem neuměl pojmenovat.

Ráno jsem se probudil a Klára už byla vzhůru. Seděla na kraji postele a dívala se na mě.

"O čem jsi včera mluvil s tou sousedkou?" Zeptala se.

"S Evou?"

"Ne, s tou druhou. S tou, co bydlí nad námi." Ironie. Klára uměla být ironická, když chtěla.

"Jen jsme se potkali na balkoně. Byla smutná. Petr je pryč."

"A ty jsi ji utěšoval."

"Ne. Jen jsme mluvili."

"Jasně." Vstala. "Marek, já nejsem blbá. Vím, jak se na ni díváš."

"Nedívám se na ni nijak."

"Díváš se na ni, jako bys chtěl něco, co já ti nedávám."

Ticho. Věděl jsem, že má pravdu. Ale nechtěl jsem to přiznat. Ne Kláře. Ne sobě.

"Kláro, já tě miluju."

"Já vím. Ale to nestačí." Odešla do koupelny a zabouchla dveře.

Ten den jsme spolu nemluvili. Ani večer. Ani v neděli. V pondělí jsem šel do práce, ona taky, a když jsem se vrátil, byla pryč. Nechala mi na stole lístek. "Odjela jsem k mámě. Na pár dní. Potřebuju přemýšlet."

Přečetl jsem to třikrát. Pak jsem si sedl na gauč a díval se do zdi. Hodinu. Dvě. Nevím.

A pak někdo zaklepal.

Otevřel jsem. Byla to Eva. Měla na sobě letní šaty, květované, lehké. Vypadala jinak než obvykle. Méně chladná. Víc... lidská.

"Ahoj," řekla. "Nechtěla jsem otravovat. Jen jsem viděla, že jsi sám. Klára je pryč?"

"Jo. Odjela."

"To mě mrzí."

"To je v pohodě. Pojď dál."

Nevím, proč jsem to řekl. Možná jsem byl sám. Možná jsem chtěl mluvit s někým, kdo mě nesoudí. Možná jsem chtěl vidět ty zelené oči zblízka.

Vešla. Rozhlédla se po bytě. "Máte to tu hezké."

"Díky. Chceš něco k pití?"

"Vodu, prosím."

Šel jsem do kuchyně. Ruce se mi třásly. Nevěděl jsem proč. Nalil jsem dvě sklenice, jednu pro sebe, jednu pro ni. Když jsem se vrátil, seděla na gauči, nohy překřížené, šaty jí vyhrnuté vysoko na stehna. Nemohl jsem si nevšimnout. Ale snažil jsem se.

"Tak co Petr?" Zeptal jsem se. "Ještě je pryč?"

"Vrátí se ve čtvrtek." Napila se. "Ale já už se možná nevrátím."

"Cože?"

"Já a Petr. Nefunguje to. Už dlouho." Podívala se na mě. "Ty a Klára. Taky to nefunguje, že?"

Nevěděl jsem, co říct. Ale ona se usmála. Ne posměšně. Smutně.

"Já vím, jak se na mě díváš," řekla. "Vidím to. A víš co? Mně se to líbí."

Srdce mi přeskočilo. "Evo..."

"Ne. Nech mě domluvit." Položila sklenici na stůl. "Jsem sama. Ty jsi sám. Petr je pryč. Klára je pryč. Nikdo se to nedozví."

"Co se nedozví?"

"To, co se stane teď."

Vstala. Přišla ke mně. Byla blízko. Cítil jsem její vůni. Něco květinového, ale ne přeslazeného. Něco, co mi připomínalo léto.

"Evo, já... já mám přítelkyni."

"A já mám manžela. A oba víme, že to stejně skončí." Dotkla se mého ramene. "Jen jednou. Nikdo se to nedozví."

Vzal jsem ji za ruku. Byla teplá. Jemně jsem ji přitáhl. Neodporovala. Naše rty se setkaly. Byl to jiný polibek než s Klárou. Klára líbala rychle, jako by se bála, že ji někdo uvidí. Eva líbala pomalu. Prozkoumávala. Její jazyk se dotkl mého a já jsem cítil, jak se mi podlamují kolena.

Nevím, jak jsme se dostali do ložnice. Nevím, kdo z nás to navrhl. Ale najednou jsem byl na posteli, ona nade mnou, a její šaty ležely na zemi. Měla na sobě jen černé krajkové kalhotky a podprsenku, která sotva něco zakrývala. Byla krásná. Ne jako Klára. Klára byla hezká, ale Eva byla... jiná. Byla jako něco, co jste viděli jen ve snech.

"Nelituješ?" Zeptala se.

"Ne," řekl jsem. A myslel jsem to vážně.

Sundala si podprsenku. Její prsa byla malá, ale pevná. Bradavky tmavé, vzrušené. Vzala mě za ruku a přiložila si ji na ňadro. "Dotkni se mě," zašeptala.

Dotkl jsem se. Jemně. Cítil jsem, jak se jí zrychloval dech. Jak se jí napínaly svaly. Sklonil jsem se a vzal její bradavku do úst. Zasténala. Tiše, ale slyšel jsem to. Přitiskla mě blíž. Cítil jsem její teplo.

"Chci tě," řekla. "Celého."

Sundala mi tričko. Pak kalhoty. Pak trenky. Dívala se na mě. Usmála se. "Tak to je ono," řekla. A pak si klekla.

Nikdy nezapomenu na ten pocit. Její ústa. Teplá, vlhká, dovedná. Dělala to jinak než Klára. Klára to dělala, protože si myslela, že musí. Eva to dělala, protože chtěla. Cítil jsem, jak mě bere celého, jak se jí rty pohybují po mé délce, jak se její jazyk otáčí kolem žaludu. Musel jsem se držet postele, abych nespadl.

"Evo," zasténal jsem. "Evo, prosím."

Zastavila se. Podívala se na mě. "Ještě ne," řekla. "Chci si to užít."

Vstala. Sundala si kalhotky. Byly mokré. Viděl jsem to. Vzala mě za ruku a vedla mě na postel. Lehla si. Roztáhla nohy. "Pojď," řekla.

Nasadil jsem se. Byla horká. Vlhká. Přijala mě celého. Zasténala. Přitiskla mě k sobě. "Jdi," řekla. "Jdi pomalu."

Poslouchal jsem. Každý pohyb byl jiný. Pomalejší. Hlubší. Díval jsem se jí do očí. Ty zelené oči. Viděl jsem v nich všechno. Smutek. Touhu. Strach. A taky něco, co jsem nechápal. Něco, co mě děsilo. Ale zároveň přitahovalo.

"Víc," řekla. "Chci tě víc."

Zrychlil jsem. Přitvrdil. Přitiskla se ke mně. Její nehty mě škrábaly po zádech. Cítil jsem, jak se jí tělo napíná. Jak se jí dech láme. Jak se jí svaly stahují kolem mě.

"Ještě," šeptala. "Ještě."

A pak to přišlo. Pro ni i pro mě. Zároveň. Nikdy jsem to nezažil. Nikdy. S Klárou to bylo vždycky oddělené. Já, pak ona. Ale tady jsme přišli spolu. Společně jsme vykřikli. Společně jsme se třásli. Společně jsme se zhroutili.

Leželi jsme vedle sebe. Dívali jsme se na strop. Bylo ticho. Ale nebylo to trapné ticho. Bylo to ticho, které něco znamená. Ticho, které říká: Tohle se stalo. A už se to nedá vzít zpět.

"Bylo to dobré," řekla nakonec.

"Bylo to skvělé."

"Já vím." Otočila se ke mně. "Ale tohle nebyl konec."

"Co tím myslíš?"

"Ještě jsme neskončili. Chci víc. Chci tebe. A chci taky... někoho dalšího."

Nevěděl jsem, co říct. "Koho?"

"To nevím. Ale chci to zkusit. Chci zažít, jaké to je, když jsme tři."

Podíval jsem se na ni. Byla vážná. Myslela to vážně.

"Evo, já... já nikdy..."

"Já taky ne. Ale chci to. S tebou."

Ticho. Dlouhé. Přemýšlel jsem. Klára byla pryč. Možná navždy. Petr byl pryč. Možná taky navždy. A já jsem ležel vedle ženy, která mě právě milovala, a která chtěla víc. Víc, než jsem si kdy dokázal představit.

"Dobře," řekl jsem. "Zkusíme to."

Usmála se. Ten úsměv mi změnil život. "Věděla jsem, že řekneš ano."

A tak to začalo. Ne jako něco, co jsem plánoval. Ne jako něco, co jsem chtěl. Ale jako něco, co se stalo. A já jsem byl příliš slabý, než abych tomu zabránil. Nebo příliš silný, než abych to zastavil. Nevím.

Vím jen, že když jsem tu noc usnul, měl jsem sen. Sen o třech tělech. O třech duších. O třech lidech, kteří se navzájem ničí a zároveň zachraňují. A ten sen byl tak živý, že jsem se probudil zpocený.

Eva byla pryč. Nechala mi na polštáři lístek. "Zítra večer. Přijď ke mně. Přiveď někoho. Kohokoli. Uvidíme."

Přečetl jsem to třikrát. Pak jsem si sedl na postel a díval se do zdi. Hodinu. Dvě. Nevím.

A pak jsem si vzpomněl na Kláru. Na to, jak mi řekla, že se nudí. Na to, jak chtěla něco dělat. Na to, jak jsem ji nechal odejít. A napadlo mě: co kdybych ji zavolal? Co kdybych jí řekl, co se stalo? Co kdybych ji pozval?

Byl to šílený nápad. Ale zároveň to byl jediný nápad, který dával smysl. Klára chtěla vzrušení. Chtěla něco nového. A tohle bylo něco nového. Něco, co nás mohlo zachránit. Nebo zničit.

Zvedl jsem telefon. Vytáčel jsem její číslo. Zvonilo to. Jednou. Dvakrát. Třikrát.

"Ahoj?" Ozval se její hlas. Byl unavený. Ale byl to její hlas.

"Kláro, já vím, že jsi na mě naštvaná. Ale potřebuju ti něco říct."

"Marek, já teď nemůžu..."

"Prosím. Jen mě vyslechni."

Ticho. "Dobře. Mluv."

A já jsem mluvil. Řekl jsem jí všechno. O Evě. O tom, co se stalo. O tom, co Eva chce. O tom, že ji chci taky. O tom, že ji chci obě. A o tom, že chci, aby tam byla se mnou.

Ticho. Dlouhé. Tak dlouhé, že jsem si myslel, že zavěsila.

"Kláro?"

"Jsem tady." Hlas se jí třásl. "Marek, ty jsi se zbláznil."

"Možná. Ale poslouchej mě. Ty jsi chtěla něco nového. Tohle je něco nového. A já tě nechci ztratit. Nechci, abys odešla. Ale nechci ani, abys byla nešťastná. Tak co kdybychom to zkusili? Všichni tři. Jen jednou. Uvidíme."

"Ty mě chceš sdílet s jinou ženou?"

"Ne. Chci tě mít. Ale chci, abys byla šťastná. A Eva... Eva je jako ty. Je sama. Je nešťastná. A myslím, že bychom si mohli pomoct."

"To je největší blbost, jakou jsem kdy slyšela."

"Možná. Ale je to pravda."

Ticho. Pak: "Kdy?"

"Zítra večer. U Evy."

"Ty jsi vážně zbláznil."

"Jsem. Ale ty jsi taky. Proto jsme spolu."

Ticho. Pak se zasmála. Poprvé za dlouho. "Dobře. Přijdu se podívat. Ale jestli to bude trapné, odejdu."

"Nebude."

"Uvidíme."

Zavěsila. Já jsem zůstal sedět. Srdce mi tlouklo. Nevěděl jsem, co jsem to udělal. Ale věděl jsem, že to bylo správné. Nebo špatné. Ale bylo to něco. A to bylo víc, než jsem měl poslední měsíce.

Druhý den jsem šel do práce, ale nevnímal jsem to. Celý den jsem myslel jen na večer. Na to, co se stane. Na to, jak to bude vypadat. Tři lidé. Já, Eva, Klára. Dvě ženy. Jedna postel. Byl jsem vzrušený. A taky vyděšený.

Když jsem přišel domů, Klára už tam byla. Seděla na gauči. Měla na sobě černé šaty. Ty, které jsem jí koupil k narozeninám. Ty, které si nikdy neoblékla, protože říkala, že jsou příliš odvážné.

"Vypadáš krásně," řekl jsem.

"Díky." Podívala se na mě. "Marek, jsi si jistý?"

"Ne. Ale jdeme do toho."

Vstala. Vzala mě za ruku. "Tak pojďme."

Přešli jsme chodbu. Dvěře od 4A byly pootevřené. Zaklepal jsem. Eva otevřela. Měla na sobě jen župan. Hedvábný. Červený. Vlasy rozpuštěné. Oči zářily.

"Pojďte dál," řekla.

Vešli jsme. Byt byl jiný než náš. Větší. Luxusnější. Petr měl peníze. Ale nebyl tam. Byl pryč. A my jsme byli tady.

Eva se podívala na Kláru. "Ty musíš být Klára. Marek o tobě mluvil."

"Doufám, že jen v dobrém."

"V nejlepším." Usmála se. "Dáte si něco?"

"Vodku," řekla Klára. "Dvojitou."

Eva se zasmála. "To se mi líbí."

Nalila tři sklenice. Vzali jsme je. Vypili. Pak další. A další. A pak už jsem se nedíval na hodinky.

Eva se posadila na gauč. Klára vedle ní. Já naproti. Dívali jsme se na sebe. Nikdo nic neříkal. Ale věděli jsme, co se stane.

"Tak co," řekla Eva. "Kdo začne?"

Klára se podívala na mě. Pak na Evu. Pak znovu na mě. "Já," řekla. A vstala.

Přišla k Evě. Klekla si před ni. Eva se na ni podívala. Překvapeně. Ale neodporovala. Klára jí rozvázala župan. Pomalu. Odhalila její tělo. Prsa. Břicho. Stehna. Eva zavřela oči. Klára se sklonila. Políbila ji na krk. Pak na hruď. Pak níž.

Díval jsem se. Nemohl jsem se hýbat. Bylo to jako sen. Ale byl to sen, který se stal skutečností.

Eva zasténala. Klára se usmála. A já jsem věděl, že tohle není konec. Tohle je začátek. Začátek něčeho, co mě změní. Co změní nás všechny. A co možná zničí. Ale to už jsem neřešil. Protože v tu chvíli, když jsem se díval na ty dvě ženy, jak se navzájem milují, jsem věděl, že jsem našel to, co jsem hledal. Nebo že jsem ztratil to, co jsem měl. Nevím. Ale bylo to tady. A já jsem byl součástí.

Klára se otočila. "Pojď sem," řekla. "Nechci to dělat sama."

Vstal jsem. Přišel jsem k nim. Klekl jsem si. Eva mě vzala za ruku. Klára taky. A pak jsme byli tři. Tři těla. Tři duše. Tři lidé, kteří se navzájem ztráceli a nacházeli.

A tak to začalo. Ne jako něco, co jsem plánoval. Ne jako něco, co jsem chtěl. Ale jako něco, co se stalo. A já jsem byl příliš slabý, než abych tomu zabránil. Nebo příliš silný, než abych to zastavil. Nevím.

Vím jen, že když jsem tu noc usnul, měl jsem sen. Sen o třech tělech. O třech duších. O třech lidech, kteří se navzájem ničí a zároveň zachraňují. A ten sen byl tak živý, že jsem se probudil zpocený.

A vedle mě ležely dvě ženy. Klára a Eva. Spaly. Dýchaly klidně. A já jsem se díval na strop a přemýšlel, co jsem to udělal. Co se stane zítra. Co se stane, až se Petr vrátí. Co se stane, až to všechno praskne.

Ale to už jsem neřešil. Protože v tu chvíli, když jsem se díval na ty dvě ženy, jak spí, jsem věděl, že jsem našel to, co jsem hledal. Nebo že jsem ztratil to, co jsem měl. Nevím. Ale bylo to tady. A já jsem byl součástí.

A tak jsem zavřel oči. A spal. A snil. A věděl, že ráno bude všechno jinak. Ale nevěděl jsem jak. A to bylo to nejlepší. A nejhorší. Zároveň.